GRAFIKA A GRAFICKÉ TECHNIKY
Pojem „grafika“ se v současném světě používá v nejrůznějších souvislostech. Původně, v tradičním slova smyslu, termín „grafika“ označuje autorskou, volnou tvorbu umělce – grafika. Bývá často využívána i malíři, kreslíři a ilustrátory jako další možnost jejich vyjádření.
Historicky grafika vznikla z potřeby získat obrazovou informaci ve více exemplářích. To vedlo ke vzniku několika různých způsobů vytváření tiskové matrice. Od toho se pak odvíjí i různý způsob tisku. Podle způsobu tisku se tiskové techniky třídí.
Klasickými způsoby tisku jsou: tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy.
Novodobé způsoby tisku: průtisk, sítotisk atd. a tisk digitální – bezkontaktní, vycházející z počítačové techniky.
TECHNIKY TISKU Z VÝŠKY
Při tomto způsobu tisku se barva nanáší na povrch tiskové desky a tiskne tak vše, co není zahloubeno. Tisky lze pořizovat i zcela jednoduše jako ruční obtahy pomocí knihařské kostice, válečku apod., nebo strojně na měditiskařském či knihtiskovém lisu. Charakteristickým znakem těchto tisků je matricí mírně protlačený papír, což bývá nejlépe patrné z rubové strany.
DŘEVOŘEZ
Je to nejstarší technika známá na Dálném východě ještě před vynálezem papíru (Čína – 105 n. l.). V Evropě se začal uplatňovat koncem 14. století, právě až s využitím papíru jako nosného média.
Tiskovou desku tvoří podélně řezané dřevo. Volba tvrdosti a strukturálního charakteru desky záleží na autorově záměru. Materiál kolem míst, která mají tisknout, se odebírá pomocí speciálních nožů, řezáků a dlátek.
DŘEVORYT
Jako umělecká technika je odvozen z reprodukční xylografie, která byla patentována koncem 18. století a vládla po celé 19. století.
Tisková deska je slepena z příčně nařezaných špalíků tvrdého dřeva a dokonale vyhlazena. Materiál se neodřezává, nýbrž odrývá rýtky. Oproti dřevořezu může být kresba detailnější, jemnější a šrafováním (stužková rýtka ) lze vyjádřit i půltóny apod.
LINORYT a LINOŘEZ
Jeho tvorba je vázána na moderní umělé materiály. Je velmi oblíbenou technikou od 20. století až po dnešek. Působivý je zejména v mnohabarevných soutiscích.
Pro vytvoření matrice se používají nejrůznější druhy linoleí, od nejstaršího korkového až po PVC a další. Rýtka a speciální jemně profilovaná dlátka spolu s noži a řezáky umožňují docílit nejrůznější výsledný charakter práce.
TECHNIKY TISKU Z HLOUBKY
Je to způsob tisku založený na principu využití barvy v prohlubních tiskové desky. Naopak z povrchu musí být pokud možno barva setřena. Tiskne tak to, co je zahloubeno. Pro umělecké účely se tiskne na měditiskařských strojích někdy označovaných jako satinýrky. Pro tisk je třeba volit správný papír, který se vlhčí aby zvláčněl a prostřednictvím tkané plsti byl vtlačen do prohlubní obsahujících barvu. Pro takovéto tisky je pak charakteristická určitá reliéfně vystupující vrstvička barvy a zřetelně vytlačené okrajové fasety tiskové desky.
Hlubotiskové techniky dále rozdělujeme podle způsobu zpracovávání matrice na mechanické a chemické.
MECHANICKÉ TECHNIKY TISKU Z HLOUBKY
Jsou to takzvané suché způsoby, při kterých se vytváří matrice přímo fyzicky vlastní silou.
Patří sem:
MĚDIRYT a OCELORYT
Technika tisku z proryté hladké kovové desky má původ u italských a německých kovorytců a zlatníků na počátku renesance. Jedná se bezesporu o nejnáročnější ze všech grafických technik. Práce vyžaduje dlouhodobý nácvik a předpokládá zručnost, soustředění, trpělivost i dobrý zrak.
V minulosti byla v dokonalé podobě využívána k transpozici malířských předloh. Dnes ji v podobném duchu ovládá jen několik jedinců, kteří se věnují rytinám cenin. Současní umělci ji většinou používají v kombinaci s jinými mechanickými postupy.
Zpravidla se používá vyleštěná měděná nebo ocelová deska o síle několika milimetrů, jejíž hrany jsou opracovány do pozvolných faset. Ryje se speciálními ostrými rýtky o různých průměrech. Síla i hloubka každé linie musí být důkladně uvážena. Případný vzniklý kovový otřep na hranách ryté linie se odstraňuje šábrem.
SUCHÁ JEHLA
Je to vlastně také druh rytiny. Ovšem mnohem méně náročný. Umožňuje naopak volnější a expresivnější projev. Mnozí současní tvůrci si ji oblíbily právě pro její bezprostřednost.
Síla plechu se volí úměrně k velikosti desky. Hodí se téměř jakýkoli kov – např. i hliník. Místo rýtek se používá ostrá ocelová jehla. Ta kov neodrývá, nýbrž jen vyhrnuje po okrajích kresby. Vzniklý grátek se neodstraňuje. Při zatírání barvy a následném tisku se uplatňuje jako charakteristický měkký stín. Od zvoleného druhu kovu se odvíjí trvanlivost matrice a tím i maximální výše nákladu.
MEZZOTINTA
Je technikou objevenou v polovině 17. století. Je to způsob jakým lze vytvářet modelaci ploch, neboli pozvolné přechody mezi tmavými a světlými partiemi. Znamenitě odpovídala baroknímu šerosvitu. Pro velkou pracnost ji dnes ve velkých formátech používá jen několik specialistů. Pro malé formáty se často využívá v kombinaci s ruletami, suchou jehlou i rytinou.
Používají se silnější měděné desky, jejichž povrch se pomocí skobliny v celé ploše rozruší pravidelnými ostrými vrypy. Šábrem a hladítky se pak v potřebných místech mezzotintové zrno snižuje, případně zcela vyhladí. Takto pojednaná deska zadržuje při vytírání odpovídající množství barvy, která se přetiskne na papír v podobě sametové plochy s jemnými valéry.
CHEMICKÉ TECHNIKY TISKU Z HLOUBKY
Jde o souhrn všech takzvaně mokrých postupů vytváření matrice, kdy k zahloubení kresby do kovu se používají chemikálie.
LEPT
Vznikl též v dílnách renesančních řemeslných rytců, kteří si tak usnadňovali část práce.
Pro naše účely se nejčastěji leptá do mědi nebo do zinku, nověji do titan-zinku, který povrchově neoxiduje. Výtvarníkovým úsilím je pouze prorývána ochranná vrstva a na obnažený kov se nechává působit leptadlo. Délkou expozice se ovlivňuje výraznost kresby. Podle druhu použitého krytu se mění i způsob prorývání a charakter vyleptané čáry. Podle toho pak mluvíme o čárovém leptu, měkkém, nebo prýskavém krytu.
AKVATINTA
Objevena byla ve Francii sto let po objevu mezzotinty, se kterou má podobné vlastnosti.
Zrnitá plocha se docílí přitavením drobných částeček prachu kalafuny nebo syrského asfaltu a následným zaleptáním drobných mezírek mezi nimi. Ovlivňovat se dá velikostí zrna a jeho zaleptáním.
TECHNIKY TISKU Z PLOCHY
Jsou založeny na vlastnosti některých jemně porézních materiálů přijímat jak kresbu provedenou mastnou barvou, tak určité malé množství vody, které naopak při navalování barvu odpuzuje. Tiskovou formou bývá v klasickém případě litografický kamene, může to však být i zrnitě upravený hliníkový nebo zinkový plech, tvrdá želatina a podobně.
KAMENOTISK a LITOGRAFIE
Nejmladší z klasických grafických technik si patentoval pražský rodák Alois Senefelder roku 1799 pod názvem chemický tisk. Používal jemnozrnný vápenec z bavorského Solinhofenu. Sám tuto základní litografickou metodu rozpracoval do několika různých postupů vytváření kresby a sám i navrhl a zkonstruoval řadu pomůcek, včetně tříčového lisu. Dnes za kamenotisk považujeme originální tisky realizované přímým kontaktem s matricí pomocí ručního tříčového stroje. Nejrozšířenější je však metoda tisku přes gumu na nátiskových strojích, která by správně měla být označována jako ofsetová litografie.
Autor při tvorbě na vybroušený kámen není ničím omezován, pracuje podobně jako při práci na papíře. Kresba vytvořená mastnými prostředky odolá leptací směsi, která naopak zvýší hygroskopickou vlastnost nepokreslené plochy. Po následném vymytí kreslicí barvy se na její místo navaluje tisková barva vždy pro každý tisk. Výsledné litografické tisky věrně zrcadlí autorský rukopis. Vrstva barvy je jen v nepatrné síle a při vícebarevném tisku umožňuje mnoho kombinací. Již sám Senefelder vyvinul řadu postupů a metod vytváření kresby a její preparaci směsí kyseliny s arabskou gumou a postupem času se přidaly další. Tak rozlišujeme litografii křídovou, pérovou, lavírovanou, škrábanou, litografickou rytinu či autografický přetisk, případně další modifikace. Pokud autor nahradí litografický kámen zinkovým nebo hliníkovým ofsetovým kovolistem, na kterém ovšem kresbu provádí přímo, bez využití osvitového přenosu, pak hovoříme o autorském ofsetu.
PRŮTISKOVÁ TECHNIKA TISKU
Po druhé světové válce se z Ameriky rozšířila metoda tisku vycházející z principu prosté šablony. Aby šablona držela pohromadě a mohla obsahovat jakékoli tvary, byla vyztužena jemnou odolnou síťovinou. Tím bylo umožněno vytvářet šablony mnohem přesnější za použití různých rychle schnoucích vykrývacích laků, nebo dokonce využít fotomechanického kopírování. Vlastní tisk se provádí protlačením barevné hmoty pomocí gumového tříče – tak zvané rakle. Možnosti potiskovat sytou barvou prakticky cokoli využívají zejména grafičtí designéři.
SERIGRAFIE
Tak se nazývá užití sítotisku jako umělecké grafické techniky. Síto na napnutém rámu je základem k přípravě tzv. sítotiskové šablony, chcete-li matrice, kterou lze různými technikami zrealizovat. Techniky dělíme za a) na ruční přímé (vykrývaná šablona, malba litografickou tuší, kresba litografickou křídou) a ruční nepřímé (papírová šablona, vyřezávací šablonové filmy, kresba nebo malba na transparentní fólii) a za b) na fotochemické přímé, nepřímé a kombinované. Oba technické postupy jsou svrchovaně grafické a vyžadují originální přístup a zpracování formy a obsahu díla ze strany autora. Serigrafie se stala běžným uměleckým médiem ve 30. letech 20. století v USA a až později, v 60. letech 20. století, v Evropě, kde ji zpopularizovalo umělecké hnutí nazývané pop-art. Byli to především američtí umělci pop-artu, kteří se zasloužili o bezvýhradné přijetí serigrafie do rodiny uměleckých grafických technik. Hlavní ikonou serigrafie se stal Andy Warhol.
DIGITÁLNÍ TISK
Počítačová grafika bývá tištěná digitálním tiskem. Digitální tisk je novou tiskovou technikou, realizovanou novým typem strojů „ plotry“. Rozvíjel se zároveň se zdokonalováním počítačů od 60. let 20. století. Od konce 80. let minulého století je počítačová grafika vyučována také na uměleckých školách evropských a amerických univerzit.
Počítače umožňují práci s body, přímkami, křivkami, se zobrazováním stínů a perspektivy, je možné modelovat objekty a vytvářet iluzivní předměty na ploše obrazu, stejně jako geometrické, plošné kompozice a znaky. Grafický software dovoluje práci také s fotografií a textem. Všechny tyto možnosti jsou využívány ve výtvarném slova smyslu v užité i volné grafice. Digitální tisky bývají tištěné digitálním tiskem. Papírny s velkou tradicí, jako Fabriano nabízejí pro ně kvalitní papíry typu „ Art“. Drahé inkousty pro plotry zaručují světlostálost. Jednotlivé tisky jsou označovány stejně jako tisky klasických technik, jménem autora, pořadím tisku a výší nákladu. Technika tisku je uváděna jako digitální tisk, digital print, nebo Ink print / aby se odlišil od tisku laserového/ Na velkých světových přehlídkách grafiky/ Polsko, Čína/ jsou digitální tisky vystavovány a oceňovány s ostatními tisky klasických technik.