Ladislav Čepelák (25. 6. 1924 – 9. 10. 2000) studoval v letech 1945 – 1950 na Akademii Výtvarných umění v Praze u prof. Jána Želibského, Vratislava Nechleby a Vlastimila Rady. Studia dokončil v Grafické speciálce prof. Vladimíra Silovského, kde se po absolutoriu stal asistentem. V průběhu celého života vytvořil řady kreseb a především grafických cyklů. Roku 1987 byl jmenován profesorem, Grafickou speciálku vedl od roku 1970 až do roku 1991.
Ladislav Čepelák vytvořil za svůj život řady grafických cyklů, inspirovaných z velké části přírodou. Zajímaly ho nejen celkové pohledy na krajinu, ale také různé přírodní detaily, jako například hnízda nebo pavučiny. Jeho umělecký vývoj je naprosto přirozený, vychází z obdivu ke starým nizozemským mistrům, z realistického či romantického pojetí kresby a grafiky konce 19. století a především z vlastního pozorování a s ním spojeného poznání. Po realistických začátcích se na přelomu padesátých a šedesátých let postupně přikláněl k výraznému zjednodušení a zdůraznění nejdůležitějších a nejcharakterističtějších prvků skutečnosti.
Prostřednictvím struktur přesvědčivě vyjadřoval proměny krajiny. Jeho tvorba souvisela i se soudobým informelem, i když měla úplně jiná východiska a měla daleko k existenciálnímu cítění. Směřovala spíš k citlivému vnímání přírodních procesů. Grafika zajímala zdánlivě fádní středočeská krajina, která pro něj byla nejpřitažlivější hlavně v období předjaří. Okouzlily ho plochy ještě zasněžených polí, když rozorané lány začínalo odhalovat jarní tání. Zaujaly ho horizonty lehce kopcovité krajiny, pozoroval tvary polí dělících krajinu, sledoval proměny obloh, které mohou působit poklidně nebo naopak výrazně dramaticky.
Právě oblohám se věnuje tato výstava, která se snaží přiblížit jedno z umělcových základních témat. Stejně jako v případě ostrůvků tajícího sněhu nebo zvlněných horizontů, volil Ladislav Čepelák i tentokrát techniku akvatinty. Ta mu totiž dovolovala vyjádřit jemnost i intenzitu světelných vztahů, které se mohou každou chvilku měnit. K oblohám se několikrát vrátil, aby vyjádřil všechny možnosti, aby zaznamenal nebe plné těžkých mraků před blížící se bouří nebo naopak nebe takřka bez mráčků za poklidných letních dnů. Nejdříve se oblohami začal zabývat v polovině šedesátých let. Tehdy volil spíš komorní formáty, v nichž však dokázal zachytit proměny přírody s nevšední citlivostí.
Zato v pozdním období vytvořil další jedinečnou sérii obloh, v níž přešel k monumentální formě. Dospěl ke krajnímu zjednodušení, dostal se až na samotnou hranici abstrakce, kterou však nikdy zcela nepřekročil. Šlo mu o zobecnění svých pozorování a přemítání o krajině i nekonečnosti vesmíru. Do obloh tehdy soustředil veškerou svou zkušenost a promítl do nich životní filozofii vycházející z přirozeného vývoje, který se obešel bez náhlých zvratů. V jeho projevu se zrcadlilo všestranné poznání i přemýšlení o tvorbě umělců, kteří pro něj měli zásadní význam. Ovlivnily ho i některé teoretické úvahy s nadčasouvou platností, které v žádném případě nebyly poplatné dobovým názorům.
Ve svých cyklech vytvářel svého druhu koncepty, v nichž si uvědomoval, že téma může získat řadu podob. Na závěr však velmi přísně zvažoval, které listy do nich zařadí, které splňují jeho náročné požadavky. Aby výsledky přesně odpovídaly jeho představám, tak desky sám leptal. V černobílých i barevných tiscích pak mohl volit vztahy mezi odstíny rozbrázděných strukturálních ploch podle vlastních představ. Nebyl tak odkázán na nikoho dalšího, všechny kroky od pozorování přírodních procesů až po konečnou realizaci grafických alb vykonával zcela sám.
Ladislav Čepelák patřil k nejskromnějším umělcům, i když si jistě byl vědom svých kvalit. Jeho dílo má trvalé obdivovatele, i když ho zatím neobjevily širší vrstvy sběratelů a příznivců umění. Své lepty, akvatinty či mezzotinty tiskl v tak malých nákladech, že jde vlastně o originály, stejně jako v případě Vladimíra Boudníka, Aleše Veselého a některých dalších průkopníků poválečného období, takže zůstávají vzácné a nehrozí devalvace jejich hodnot.
Jiří Machalický
