Pro Vladimíra Gebauera je zásadní neustálé setkávání s krajinou, kterou důvěrně zná. Jde o rozmezí Rakovnicka, Kladenska a Křivoklátska, odkud lze za jasných dní dohlédnout až do Krušných hor. Ve své tvorbě proniká k její podstatě, zajímá ho její struktura, přechody a zlomy. Sleduje různé formy přírody, všímá si jejích detailů i složitého proměnlivého rytmu. Odhaluje její spodní vrstvy a měnící se tvář, v níž se sice procesy opakují, ale vždy v trochu odlišné podobě. Zamýšlí se nad jejím vývojem trvajícím miliony let. Vychází z poznání skutečnosti, zabývá se řádem, který přírodu ovládá. Do jeho projevu se promítají přírodní zákonitosti, ale přitom počítá s náhodou, která je nedílnou součástí každého systému.

Užívá rozmanité technické postupy, odpovídající daným tématům. Spojuje kresbu s koláží, užívá nezvyklé grafické techniky, věnuje se malbě a asambláži, v níž se vedle sebe, stejně jako v koláži, objevují zdánlivě neslučitelné prvky, z nichž se skládá dnešní svět. Užívá také průmyslové laky, které brousí, aby odhalil spodní vrstvy. Z kreseb se odvíjejí obrazy, z jejichž hloubky vystupují znaky, vycházející z přemýšlení nad přírodními principy. Někdy se v jeho tvorbě prolínají jednoduché, volně geometrické tvary. Mnohdy se grafiky, kresby, koláže, asambláže a obrazy rozvíjejí v cyklech, dokud se téma nevyčerpá. Vladimír Gebauer se inspiruje i poezií, zaujaly ho verše některých básníků, jejichž rytmus převedl do vizuální podoby. Jeho tvorba vyrůstá z odkazu minulých generací a hlavně z neustálého pozorování skutečností, z přemýšlení nad přírodními ději a nad nekonečnými proměnami krajiny.

Pavla Aubrechtová přirozeně navázala na progresivní proudy šedesátých let. Brzy si našla vlastní cestu. Do její tvorby se promítá příjemná hravost, schopnost využít nalezené prvky. Její projev se od počátku vyvíjí přirozeně, celé dílo má na první pohled čitelný rukopis. Našla si originální postupy. Zajímavou sérii kreseb vytvořila propícháním papíru grafickými jehlami, čímž vytvořila živou strukturu. Tímto „zraňováním“ plochy a prostupováním prostorů se přiblížila Adrieně Šimotové s jejím zdůrazněním významu tvůrčího procesu v souvislosti s ubíháním času. Pavle Aubrechtové vyhovovala perokresba překrývaná voskovou emulzí, čímž dosáhla zvláštního prosvětlení. Užívala také přírodní barviva, která jsou však někdy nestálá.

Od počátku osmdesátých let se věnuje hlavně koláži, jejíž charakter se zvolna mění s objevováním nových postupů. Svou jemností ji upoutaly cigaretové papírky, které mačkala a namáčela do barevných mořidel a pokrývala jimi plochu ručních papírů. Nebo užívala vypárané bavlnky. Vytvářela také až minimalistické kresby pastelkami. Ve skládaných kresbách dociluje jemných světelných efektů. Podobně jako Vladimír Gebauer se inspirovala i poezií, stejně jako on se zúčastnila výstavy Čtyřverší v Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. Na laboratorních sklíčkách vytvářela křehké kompozice s hedvábíčky a stříbrem. Zkumavky zase plnila zmačkanými barevnými papírky a spirálkami z tenkých drátků. Fixovala soustavy barevných skleněných střepů, někdy užívala korálky a přívěsky. Koláže vytváří na nejrůznějších ručních papírech se zajímavou strukturou a vzory, které pak citlivě interpretuje. Řadu koláží vytvořila z velké zásoby hedvábíček po mamince. Někdy kombinuje klasické s experimentálními metodami, její tvorba je výrazově bohatá a proměnlivá.