Bylo jich patnáct… patnáct statečných, kteří před sto lety, ještě za první světové války, 3. prosince 1917 podali pražskému místodržitelství žádost o povolení volného sdružení českých umělců – grafiků Hollar. Text žádosti zformuloval T. F. Šimon, podepsali ji František Bílek, V. H. Brunner, Bohumír Jaroněk, Adolf Jelínek (Alex), Jan Konůpek, Zdeněk Kratochvíl, František Kysela, Antonín Majer, Václav Rabas, Vladimír Silovský, Jaromír Stretti – Zamponi, Viktor Stretti, Max Švabinský a Karel Vik.
Někteří z nich už měli zkušenosti z kulturních sdružení – František Bílek z okruhu Moderní revue, Jan Konůpek z uměleckého sdružení Sursum, V. H. Brunner a František Kysela ze spolku českých bibliofilů a T. F. Šimon byl v tu dobu již váženým členem Společnosti barevného leptu v Paříži a Královské společnosti malířů v Londýně. Sdružení českých umělců – grafiků Hollar se od většiny výtvarných spolků odlišovalo hlavně tím, že nebylo záležitostí generační, ani jeho členové nebyli vázáni jediným výtvarným názorem či programem. Vznikl na podporu volné grafické tvorby, která si po dlouhém období, kdy byla užívána především jako technika reprodukční, znovu dobývala své místo jako svébytný výtvarný obor. K jejímu rozkvětu přispělo založení speciálního ateliéru grafiky na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1910 a záhy po vzniku Československé republiky na UMPRUM vedle Kyselova ateliéru pro užitou grafiku založení ateliéru pro figurální a ornamentální kreslení V. H. Brunnera a Jaroslava Bendy, jemuž záhy přibyla i výuka písma. U počátků Hollaru stáli také kreslíři, vedle již zmíněného Brunnera Zdeněk Kratochvíl a záhy Josef Lada, protože v té době se obrozovala i novinová kresba a oživovala karikatura, jimž v tehdejších novinách patřilo mnohem významnější místo, než dnes. Obec sběratelů byla tehdy nepočetná, většina grafiků se zabývala také ilustrací, úpravou knih i návrhy nejmenších grafických listů – poštovních známkek.
Podněty, které si zakládající členové Hollaru přinášeli ze škol, ze zahraničních cest i z dosavadních spolků a krátkodobých společenství byly různorodé, proto mohl SČUG Hollar již při svém založení představovat tvorbu názorově i výrazově bohatou, odrážející většinu výtvarných snah, procházejících tehdy Evropou. Mnohostranný umělec, sochař František Bílek, dávající v grafice přednost dřevorytu, patřil k nejvýznamnějším představitelům první vlny secesního symbolismu, jeho druhou vlnu zastupoval Jan Konůpek. Max Švabinský se právě odvracel od produchovněného symbolismu svého splynutí duší k smyslovému okouzlení Rajské sonáty a prosluněných krajin a pokračoval v řadě portrétů. Secesně dekorativními tendencemi se vyznačovaly barevné dřevoryty Bohumíra Jaroňka. Téže techniky užíval téměř výhradně také Karel Vik pro své motivy krajin, měst a městeček i nejrůznějších pamětihodností z rodného Podkrkonoší, zatímco T. F. Šimon v barevných leptech přinášel do Prahy ozvuky svých cest po velkém světě. Také Viktor Stretti v technice barevného leptu využíval svých zahraničních zkušeností, ale podobně jako jeho bratr Jaromír Stretti – Zamponi věnoval ve svých městských vedutách mnoho pozornosti Praze. Českou krajinu, utvářenou a oživovanou stálou přítomností člověka, se zabýval Antonín Majer. František Kysela a V. H. Brunner rozvíjeli především ve výtvarné podobě knihy ornamentálně dekorativní tendence, směřující od secese k art-deco. A první absolventi grafické speciálky – Václav Rabas a Vladimír Silovský – nastoupili pod vlivem válečných let novou cestu za obrazem života, v němž bylo méně malebnosti a více sociálního zájmu.
Přátelské soužití více generací a názorových poloh, podobně jako důraz na dokonalé ovládnutí grafických technik, charakterizovalo Hollar po celou jeho stoletou historii.
Blanka Stehlíková
(Text je určen pro Kalendář 2017 vydávaný Galerií Hollar)