Umíme si ještě představit krajinu bez ekologické katastrofy? Bez přídechu dystopie? Bez neštěstí? Byla vůbec někdy taková? Výstava pěti autorů, členů SČUG Hollar, Jiřího Hanuše, Robina Kaloče, Petera Kollára, Matěje Lipavského a Evy Vápenkové, je příběhem o hledání “přirozenosti”. Přináší pět různých pohledů, pět druhů zkušeností, pět témat a přístupů – a přitom všem ukazuje jeden a týž svět. Ukazuje krajinu jako místo, v němž se odehrává lidský život. Která není ani zemí ani přírodou, natož pouhým prostorem – ale je, slovy Tima Ingolda, právě příběhem. Člověk do ní vstupuje, utváří ji, uchopuje, opouští, a vice versa. Krajina je v jejich pojetí světem tak, jak je znám těm, kdo v něm přebývají. Je symbolickým konstruktem, při jehož utváření jsou krajina a tělo komplementárními, navzájem se implikujícími pojmy. Možná, že katastrofa obojí časem smete, možná se to už stalo, pro tuto chvíli však není možné dělat nic jiného, než je nechat být a narůstat, byť v koexistenci, někdy rovnovážnější, někdy méně.
Jiří Hanuš (*1981, Praha)
Absolvent pražské Hellichovky – Vyšší odborné školy grafické (2001-2003) a Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2003-2009) se dlouhodobě věnuje grafice užité, zejména knižní ilustraci, i volné. Vystavuje samostatně (Galerie Prokopka, 2016 a 2021; Eagle Gallery v Šumperku, 2022 ad.) i skupinově (DOX, 2012; Galerie H, 2021; Hollar 2022 ad.). Je nositelem ocenění Grafika roku (mj. ocenění v kategorii Malý formát, 2019). Zúčastnil se také řady zahraničních grafických přehlídek, mj. International Engraving Triennal Liége v Belgii (2021) nebo The Second International Mini Print Triennal na Ukrajině (2021). Ilustroval mj. tituly Pavla Hájka (Dnes nebude hudba, 2010; Hroznové ticho, 2013) a Vladimíra Skřivánka (Adieu Paris, 2013; Duše je divný pták, 2015).
Jiří Hanuš se věnuje především technice hlubotisku, mj. mezzotintě, jejíž plnost a komplexnost dobře konvenuje jeho zájmu o objekt, jeho tvar a strukturu. Opakovaně se vrací k žánru zátiší a v jeho distancovaném klidu nechává sledované, architekturu městskou a industriální, stroj či mechaniku obecně, růst a nabývat. Jeho práce působí tu utopickým, jindy dystopickým dojmem. Zachycuje krajinu bez lidí, která je ale lidským konstruktem o sobě.
Robin Kaloč (*1982, Rychnov nad Kněžnou)
Grafik, malíř, arteterapeut a tanečník vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Jiřího Lindovského, 2003-2009). Absolvoval stáže na l´Ecole de Beaux Arts v Aix-en Provence (2007) a l´Ecole Superieure d´Art de Bourges ve Francii (2008). Vystavuje samostatně (mj. v Galerii Jiřího Jílka, 2012) i skupinově (Chemistry Gallery, 2008; NGP, 2009; OGL, 2012; Hollar 2015, 2016, 2018; Galeria Badrov Crveno & Crno, Záhřeb, 2018 ad.). Je nositelem ocenění Grafika roku (mj. Cena za hlubotisk v kategorii Velký formát, 2020). Dlouhodobě se věnuje restaurátorské, taneční (je členem Paleja Ballet Theatre) a pedagogické činnosti. Ilustroval mj. knihu Jaroslava Duška a Pavlíny Brzákové První dotek (2020).
Robin Kaloč je výsostným grafikem, který prostředky zvolené techniky rozvíjí plně v souhře s procesní zkušeností, efemérní a těkavou, daného časoprostoru. Opakovaně se obrací ke krajině, osobní, tělesné zkušenosti s ní, přičemž zisky vlastních prožitků abstrahuje a uchopuje nejen v grafickém tisku, ale také tanci. Gesto, emoce, soulad sebe sama a okolního světa, to jsou limity, jež dlouhodobě sleduje a naplňuje, přičemž se obrací k základním principům geometrie a skladby světla.
Peter Kollár (*1977, Košice)
Grafik a fotograf, absolvent ateliéru Dušana Kállaye na Vysoké školy výtvarných umení v Bratislavě (1995-2001), vystavuje samostatně (Galerie Korek, 2019; Galerie Jan Čejka, 2021; Mestská galéria v Piešťanoch, 2022) i skupinově (Galerie Klatovy/ Klenová, 2021; Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, 2022; Hollar, 2022 ad.) Je nositelem ocenění Grafika roku (mj. Hlavní cena v kategorii Malý formát, 2022)
Peter Kollár se téměř až do roku 2017 věnoval majoritně fotografii a působil mimo diskurz světa umění. Fotografická perspektiva je tak do jisté míry přítomna i v jeho současné grafické produkci. Tu rozvíjí důsledně a zaujatě, po stránce námětu i technologie. Využívá zejména linorytu, pracuje s možnostmi otisku i jeho prostorového uskutečňování se. Je jedním z těch, kdo odkrývá, dokumentuje a re-konstruuje vrstvy krajiny, v níž se pohybujeme, přičemž pokouší limity imerze.
Matěj Lipavský (*1985, Praha)
Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (ateliéry Jiřího Sopka a Jindřicha Zeithammla, 2004-2010), vystavuje samostatně (Galerie Školská 28, 2013; Fiducia 2012; Magazín, 2016; Galerie Jiřího Jílka 2016 ad[KB1] .) i skupinově (GAVU 2009; NGP, 2011; Topičův Salon 2012; Nau Gallery, 2014; GHMP, 2016 ad[KB2] .). Je autorem mozaiky v Periferie Cafe v Braníku, barevného řešení interiéru kavárny na ČVUT v Praze a s Pure Beauty spolupracoval na výtvarné části komiksové novely Chyba (2011). Ilustroval výběr textů Věry Jirousové Tweety 1956-1963. Často také spolupracuje se svým bratrem, sochařem Jakubem Lipavským. Vedle výtvarné tvorby se věnuje poezii. Je mimo jiné autorem sbírky Nika (Host, 2016).
Matěj Lipavský je citlivý pozorovatel, který své prostředí (Smíchov, krajina okolo Karlštejna, městská urbanistická zátiší) dobře zná. Je pro něj typický fenomenologický přístup, zakoušené prostředí sublimuje pomocí zvolené techniky či média, a rekonstruuje tak zkušenost s ním. Jeho práce vykazuje silně atmosférické kvality, důsledně však přitom rozvíjí principy zvolené technologie.
Eva Vápenková (*1979 Praha)
Kreslířka a grafička, absolvovala studia na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze (2003–2009) a na Akademii výtvarných umění v Praze – působila v ateliérech restaurování (2009-2013, Karel Stretti) a grafiky (2013-2015, Jiří Lindovský). V roce 2014 získala studentský grant na přípravu publikace věnované Ladislavu Čepelákovi. Je také držitelkou ocenění Nadace Hollar (2014, 2016). Vystavuje samostatně (Onkocentrum Praha, 2017; Galerie v Zahradě, 2019; Galerie Jiřího Jílka, 2019) i skupinově (mj. Galerie Morzin, 2014; Východočeská galerie, 2018; Galerie České spořitelny, 2019; Alšova jihočeská galerie, 2022).
Eva Vápenková patří ke generaci, která znovuobjevila krajinu pro současné umění. Typická je pro ni vysoká míra redukce pozorovaného spektra a téměř až konstruktivistické přemýšlení o jeho obrazných kvalitách. Analytickou povahu jejího uvažování nijak nesnižuje či nemírní ani její tíhnutí ke spiritualitě, naopak – naznačuje spíše komplikovanost procesu osobní distance vůči okolitému světu a jeho prožívání.
